Dne 16. 2. 2026 oslavil významné životní jubileum 70. let, česko-slovenský trumpetista Petr La Garde,
který od 80. let působí na Slovensku. Kdo Petra nezná, zde je jeho stručný životopis.
Jméno La Garde má pravděpodobně původ ve Francii z dob pronásledování Hugenotů, kteří hledali
bezpečnější místo pro svůj život. Navzdory vypracování rodokmene rodiny, tento fakt potvrzen nebyl,
jelikož historii rodu se podařil dohledat až od 17. století, kdy předek přišel na území současného Česka.
Podobných osudů je více, jména se postupně měnila a rodina La Garde si své příjmení uchovala.
Petr se narodil 16. 2. 1956 v Chebu na českoněmeckém pohraničí. Zde se děly velké dějinné události,
které významně ovlivňovaly osudy rodin, které zde žily. Otcova rodina přežila válku v Londýně,
kam za dramatických okolností různými cestami odcházeli před německou hrozbou. Na konci války zemřela babička na astma a tak se vdovec s dětmi vrátil do vlasti budovat lepší zítřky. Lepší zítřky se nekonaly a tak začali
žít obyčejný život, k němuž patřilo založení rodiny a vpravení se do systému poválečné republiky.
Petr jako nejmladší syn v rodině (byly tři děti, dva bratři a sestra, která však zemřela v útlém dětství).
Jako osmiletý přišel i o matku, která podlehla náhlé nemoci. V té době s dětmi nikdo nemluvil o umírání,
děti stály stranou a musely se se situací vyrovnávat jak mohly. Možná tam je možné hledat prameny
jeho citlivosti a hlubokého lidství, které ho charakterizuje po celý život.
S hudbou se setkal už v dětství. Otec amatérsky hrával na bicí v lázeňském svingovém orchestru, strýc
ve stejném orchestru na violu. Už jako osmiletý se postavil, podobně jako jeho otec, za bubny v Chebském
mládežnickém dechovém orchestru, ve kterém byli aktivní všichni kluci z rodiny. Oba bratři a otec,
který fungoval jako tlumočník, (uměl dobře německy i anglicky) a doprovázel mládežnický orchestr,
který sklízel úspěchy tehdy v západním světě. Orchestr měl kolem 100 dětských muzikantů a koncertoval
v Německu, Norsku, Francii, ... Byla to výstavní skříň československé kultury, která dobývala svět dětské
dechové hudby. Současně začal navštěvovat lidovou školu umění na violoncello, se kterým i později absolvoval
vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem. Ovdovělý otec potřeboval při tak náročném životě podporu
a tak se po druhé oženil.
Nová rodina po čase zjistila, že by bylo dobré rozvíjet jeho talent na státní náklady a zajistit mu tak v budoucnu
jisté a dobré živobytí jako příslušníkovi vojenské posádkové hudby. Zkoušky na vojenskou hudební školu udělal
a začalo období na které vzpomíná rád i nerad. Nikdy nenabyl k armádě pozitivní vztah, zato k hudbě ho to táhlo
vždy. Stala se jeho povoláním ale i koníčkem.
Jelikož rodina neoplývala nadprůměrnými příjmy, Peter brigádničil kde se dalo, aby si vydělal na svůj první nástroj,
violoncello. Na mnohé profesory a spolužáky vzpomíná rád a díky dobrým lidem přežil i vojenskou složku svého studia.
Jako druhý nástroj na vojenské hudební škole hrál na trubku. Jeho profesor na trubku mu, navzdory absolvování
na violoncello, předpovídal kariéru právě na tomto nástroji. Své staronové rodině tak hluboce zazlíval, že ho „odložili“ obrazně řečeno do Roudnice nad Labem na vojenskou hudební školu, že po absolvování přijal umístění
na druhém konci tehdejší republiky, v posádkové hudbě v Košicích jako hráč na trubku.
Vzhledem ke zmíněnému faktu, že vojenské povinnosti ho nebavily, řešil to po svém. Cvičil, cvičil a cvičil.
V Košicích se setkal s Jurajem Szabadosem, který byl hlavní postavou košického hudebního života a tak po práci
v armádě si užíval skvělý muzikantský život v jeho projektech. V armádě moc neposlouchal, dokonce měl i vojenský soud za neuposlechnutí nějakého nesmyslného rozkazu a byl podmíněně odsouzen. Přesto ho po odsloužených 10 letech, jak bylo pravidlem, nechtěli z armády propustit, protože byl příliš dobrý a měli o jeho hru zájem.
Jak bylo v té době zvykem, obrátil se na "správné lidi" v tvz. košickém Bílém domě a podařilo se mu z armády "vykoupit". Mezitím stihl udělat konkurz do Košické filharmonie na violoncello a také do Symfonického orchestru
Slovenského rozhlasu v Bratislavě na trubku.
Vyhrála Bratislava a tak se ocitl v hlavním městě Slovenské republiky. Tady se velmi plynule zařadil do hudebního života. Trávil v orchestru a v dechové hudbě Malokarpatská kapela mnoho času. Velmi citlivě prožíval změny ve svém domovském orchestru a tak využil příležitost a připravoval se na konkurz do Slovenské filharmonie již ve středním věku. Konkurz uspěšně absolvoval a od roku 2004 do odchodu do důchodu byl solotrumpetistou Slovenské filharmonie v Bratislavě.
Děti vyrostly a on zpomalil. Dnes si užívá vnoučata a vrací jim čas, který nestihl věnovat svým dětem.
Je s nimi šťastný a oni ho milují.
Navzdory všem povinnostem, rodině, přestavbě chalupy, která je jeho druhým velkým koníčkem,
nikdy nepřesal cvičit. Svůj nástroj nikdy nezanedbal.
Petr je váženým a oblíbeným společníkem v rodině a v širokém okruhu svých přátel pro svůj smyslu pro humor, ochotu pomoci, spolehlivost a pracovitost.
Ten kdo Petra La Garde nikdy neslyšel hrát, zde jsou malé ukázky:
J.S.Bach: Braniborský koncert č. 2 - 1. věta (ukázka)
J.S.Bach: Braniborský koncert č. 2 - 3. věta (ukázka)