František Vlasák

František Vlasák

Trumpetista František Vlasák pochází z muzikantské rodiny. Dědeček hrál ještě za Rakouska-Uherska sedm let u posádkové hudby v Salcburku na trombon, strýc byl jako flétnista členem orchestru Národního divadla v Praze a otec vedl dechovou hudbu a taneční orchestr ČSD Řevnice.

Jako většina muzikantů začal šestiletý František hrát nejdříve na housle. Chodil pěšky každou neděli – pokud nepršelo nebo nebyla velká zima – ze Všenor do Karlíka dědečkovi zahrát co se už naučil. „Potom si děda nasadil zuby, vzal již připravený trombon (asi se na to těšil), a zahráli jsme si spolu alespoň trio z jeho zamilovaných pochodů, nejčastěji Castaldo nebo Bosňáky,“ říká František Vlasák. „Ani mu nevadilo, že hraji vedle, ale muselo to být krátce a řízně.“ Byl to prostě nerovný boj. Za to dostal  teplý špekáček a nějakou tu korunu na biograf. Děda ho pak povzbudivě propouštěl větou: “Jseš línej jako tvůj táta”. 

S trubkou se malý Vlasák seznámil prvně ve svých deseti letech, kdy mu byla ve škole přidělena pionýrská fanfárka. Na to ovšem navázal jeho otec a začal ho zasvěcovat do pravého muzikantského života – do hry na křídlovku. O dva roky později již chodil hrát s tátovou kapelou na pohřby. A nebylo těch příležitostí málo!

Přijetí na pražskou konzervatoř zahájilo Vlasákovu novou životní epochu a přineslo mu nová poznání. Mimochodem, ve třídě se setkal se zpěváky – zelenáči, mezi nimi též s Karlem Gottem a Milanem Drobným. V následujících ročnících studoval spolu s trumpetisty Václavem Týfou a Jaroslavem Lautnerem nebo bubeníkem Františkem Ringo Čechem. Hned po několika měsících ve škole přišlo první angažmá: taneční orchestr Václava Zelinky, kterým prošli snad všichni – později profesionální – trumpetisté. Současně vstoupil do symfonického orchestru ČKD Stalingrad, který řídil tehdy také začínající dirigent Vladimír Válek. Na jednu historku z tohoto působení František Vlasák obzvlášť rád vzpomíná: „Orchestr ČKD Stalingrad měl tu čest hrát v Národním divadle scénickou hudbu ke hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Jednou, když bylo zimní odpolední představení, měly vlaky strašné zpoždění, a i když jsem jel ze Všenor pro jistotu ještě o jeden vlak dříve, přišel jsem až  po předehře. Samozřejmě, o pauze jsem musel na kobereček, dirigent Válek se rozohnil a křičel “takhle se do té filharmonie nikdy nedostanete“! Dnes, když si na to vzpomene, dodává “a von se tam ten holomek dostal o dvacet let dřív než já”!“

Další roční angažmá si mladý muzikant odsloužil v divadle DISK, kde hrál malý orchestříček pod taktovkou také začínajícího dirigenta, pozdějšího šéfa filmového orchestru Štěpána Koníčka. Nahoře na scéně hráli herci jako Abrhám nebo Mrkvička a další známé tváře ve hře Ze života hmyzu a Válka s mloky. Ve 4. ročníku konzervatoře udělal konkurs do Symfonického orchestru Čs. rozhlasu. Bohužel, toto místo však již nebylo v rámci následující reorganizace obsazeno. Zato se ale ozval s nabídkou smlouvy Pražský komorní orchestr, který se od rozhlasu odtrhl a osamostatnil. František Vlasák přirozeně přijal. Znamenalo to mimo jiné, že už za čtvrt roku měl s tímto hudebním tělesem letět na tříměsíční turné do Ameriky. A tak se také stalo. Nešlo to však úplně hladce, protože se na škole jeden profesor vzepřel a nepodepsal uvolnění. Nakonec ale zasáhl ministr kultury. „Byl to dodnes nezapomenutelný zážitek – bylo mi devatenáct let a tři měsíce a já seděl na podiu světoznámé Carnegie Hall v New Yorku a pak na pódiích dalších velkých měst Ameriky“ – kroutí ještě dnes nevěřícně hlavou František Vlasák. „Před uzavřením studia na konzervatoři  přišla další pozvánka na konkurs, a to do České filharmonie. Hvězdy stály pozitivně, takže jsem mohl hned po prázdninách nastoupit,“ vzpomíná dál František Vlasák. „Musím však přiznat, že jsem  PKO opouštěl s těžkým srdcem. S příchodem do ČF jsem však poznal  úžasného umělce i bezvadného člověka, dirigenta Karla Ančerla. V roce 1967 mě potkal další nádherný zážitek: zahajovací koncert na světové výstavě v Montrealu. Byl pro mne dvojnásobně nezapomenutelný, protože jsem hrál celou Mou vlast s ČF prvně a bez zkoušky“.

Blížil se rok 1968, pak přišel rok 1969. V orchestru začaly hádky o tom, zda má být Rafael Kubelík opět šéfem. Dlouholetí kolegové a kamarádi spolu přestali komunikovat.  „Bylo to prostě temno,“ zavzpomínal znovu Vlasák. Jako na zavolanou mu přišla během účinkování v Luzernu pozvánka na konkurs do Basileje a tím začala závěrečná epocha v jeho životě. Po uvolnění z ČF si vyřídil na Pragokoncertu smlouvu na dlouhodobé angažmá a odjel do jiného světa…

František Vlasák o své basilejské etapě života:

Druhý den ráno po příjezdu do Basileje jsem si vyzvedl smlouvu 1. trumpetisty (solotrompeter), na které mě zaujalo hned několik věcí. Jednak bylo moje jméno korektně napsáno, dále kromě výše gáže tu byl i počet služeb za měsíc (v Basileji 44, v Praze maximálně 16) a precizní datum mého penzionování. Dnes už mohu potvrdit, že se také do hodiny dodrželo. Pak mi bylo sděleno, že mám za hodinu zkoušku a kam mám jít. Byl jsem totiž už vytištěn na plánu. Přijetí v orchestru bylo absolutně přirozené, kolegové trumpetisté – dva Francouzi a jeden Švýcar –  už na mne čekali i když měli volno a v několika jazycích jsme se pozdravili. Samozřejmě, že se objevili také krajané, například hornista Jarda Kotulán z Brna. Toho jsem znal z novin, dostal totiž 1. cenu v Ženevské soutěži. Mimochodem, všichni první hráči získali nějakou cenu, většinou první ze světových soutěží. To jest umělecká úroveň byla velmi vysoká, namyšlenost byla podle toho také vysoká. Ale to nikoho nezajímá, jen rezultát se počítá.

Hned po první zkoušce přišly první vrásky a starosti. Zjistil jsem, že se musím přeorientovat na C trumpetu, na kterou hráli i všichni ostatní, ale také jsem musel bez zádrhelů vplout do zdejšího dvoustopého systému – to jest hrát koncerty i v opeře. Orchestr má totiž za povinnost 50 % služeb v opeře a zbytek připadne  na šest koncertních společností a tři velké oratorní sbory. Všichni mají vlastní publikum, dirigenty i sólisty, program podle vlastních financí a stát jim dává zdarma k dispozici orchestr místo subvence. Pro trumpetisty to je velmi nebezpečný systém! Někdy se vám totiž stalo, že měly všechny tři sbory kolem vánoc na programu Vánoční oratorium třeba v pátek, v sobotu, v neděli večer a divadlo dalo v pátek, v sobotu a v neděli odpoledne Labutí jezero – ti, kdo to znají, vědí, o čem je řeč –  a samozřejmě to všechno bez vystřídání. Další týden žádné volno, protože už čekal festival moderní hudby, který organizoval Paul Sacher s jeho Basilejským komorním orchestrem, kde jsem měl také povinnost hrát. Paul Sacher je (byl) švýcarský miliardář, obrovský hudební nadšenec, dirigent a mecenáš, Založil ve dvacátých letech Basilejský komorní orchestr, podporoval finančně Stravinského, Bartóka, Honeggera, Hindemitha, Brittena atd. Objednával kompozice prakticky u všech soudobých skladatelů, jako jsou třeba Penderecky, Lutoslavsky, Ligeti, Berio, Holliger, Mark Kopelent. Všechny tyto premiéry jsem hrál pod taktovkou Paula Sachera, Paula Bouleze či Heinze Holligera. Pro Čechy však  udělal Paul Sacher něco velikého: ve válce zachránil život Bohuslavu Martinů, který byl tehdy v jižní Francii bez prostředků a na pokraji sil. Sacher ho dostal do Ameriky, a když život skladatele skončil, byl pochován v mauzoleu na jeho zahradě až do převozu do Poličky v 70 letech minulého století. Peníze ve šlechetných rukou mohou sloužit i šlechetným věcem.

Tím jsem chtěl už skončit, ale ještě jsem si vzpomněl na několik zajímavostí: když jsem šel do penze, spočítala mi naše sekretářka, že jsem odehrál 17 000 produkcí (bez vedlejších kšeftů), z toho asi 7000 koncertů a stejně tolik operních a baletních představení, zbytek byly rádio a zkoušky. A když se zeptám jak je to možné, že to ten nátisk mohl vydržet, tak se musím ještě o někom zmínit a budete znát také odpověď.  V Čechách žije jeden trumpetový fenomén, a ten trumpetový fenomén se jmenuje Miroslav Kejmar. Mirka znám už strašně, strašně dlouho, dokonce jsem mu hrál spolu s Mirkem Kokoškou a Vencou Zahradníkem v kavárně SIA na svatbě, ale to on už asi neví. Naše cesty se zrovna nekřížily, ale Mirek šel, i když je starší, v mých šlépějích a dokonce po mně zdědil několik míst. Pomalu začal být populární i u piva. Jakmile padlo mezi trumpetisty jméno Kejmar, ťukali si na čelo a shodli se v tom, že nemůže být normální. Asi bude blázen, říkalo se, představte si, že cvičí 5 hodin denně na trumpetu, to nemůže dlouho vydržet. Nevěděli, že je opravdu blázen, ale do trumpety a že trumpeta prožívá obrození, že se stává zase sólovým nástrojem. Když se po dvou stech letech zase začal hrát Bach, Mirek si už  tenkrát dopisoval se světovými trumpetovými celebritami. Ty mu posílaly informace o nových metodách na odlehčování nátisku, které se najednou vyrojily, o nově vydávaných barokních koncertech, o nových typech nátrubků na sólovou trumpetu. Protože tenkrát nebylo možné si z Československa tohle zboží objednat v Americe nebo jinde ve světě, objednával to přese mne ve Švýcarsku a já to hned objednával dvakrát, i pro sebe. Klobouk dolů, neznám jiného trumpetistu, který by tehdy věnoval svému nástroji tolik úsilí a tolik financí.